Stále častěji se do povědomí v Čechách dostává slovo digitální nomád. Pokud je ti tento výraz neznámý, digitální nomád je nejčastěji nezávislý profesionál, kterému moderní technologie umožňují pracovat odkudkoliv, takže pracuje tam, kde se mu líbí. To je hodně zjednodušený význam, hned vysvětlím proč. Poměrně dobře je to také podrobněji vystiženo zde. Problém, který mám s většinou českých článku o digitálním nomádstvi, je to obecné zjednodušení na partu freelancerů, kteří jezdí na dlouhé dovolené, protože na nich mohou i pracovat.Tento stereotyp se dá vysvětlit tím, že v západní Evropě a USA je hlavním motivem digitálního nomáda ušetření nákladů. Pro nás při cenové hladině v ČR nedává až takový smysl bydlet v zahraničí kvůli ušetřeni peněz. A tak zatímco na Mashable a dalších světových byznysově orientovaných médiích čteme články o podnikatelích, kteří svoji firmu přesídlili že San Francisca do Indonésie/Maroka/Thajska…, aby díky ušetřeným nákladům měli dost peněz na vývoj produktu po 3 roky, místo 3 měsíců.U nás je běžnější příběh o skupině SEO konzultantů, programátorů a designérů, co spolu měsíc bydlí v bytě v Barceloně. Nechci hodnotit zda je lepší měsíc v Barceloně nebo v Thajsku, jen mám pocit, že tenhle trend dává mnohem větší možnosti, než spojení práce a dovolené. Že je to celý takový zjednodušený, že přece tohle dává možnost postavit si ten život úplně podle svých pravidel. Možnost uvědomit si, co chci a dostat se do prostředí, který mi dá největší šanci toho dosáhnout. To ohromný množství možností je nezvyklý.Pokud bych chtěl napsat tento rok knihu, kde je místo, na kterém mám nejvíc kreativní energie? Kde mohu levně, zdravě a dobře jíst? Kde mohu eliminovat většinu rozptýlení a kde třeba žijou lidé, kteří se také snaží napsat knihu a tak se na ně mohu obrátit s prosbou o radu nebo povzbuzení?Zamysli se nad tím, jaký vliv má prostředí na tebe. Na mě ohromný. Není tedy hlavní výhodou toho, čemu se dnes říká digitální nomádství (mám radši anglický výraz location independence) to, vybrat si prostředí, které umožní žít život dle mého vkusu a dá mi největší šanci dosáhnout mých cílů?Tenhle styl života ovšem není tak růžový, jak si teď asi myslíš. Všechny ty fotky lidí s notebookem na pláži, to idealizují až příliš. Volba být location independent přináší spoustu možnosti, ale samozřejmě i překážky a špatný stránky. Chci uvést na pravou míru pár mýtu, které jsou s tímto spojeny.
Většina lidí si nebere na pláž ani telefon. Vedro a písek elektronice nedělá dvakrát dobře, tak proč si tam brát počítač? Je to nepohodlný, na displeji ve slunci nic není vidět a je vedro. Takhle fakt nikdo nepracuje (ale spoustu lidí se tak fotí).
Kniha Tima Ferrisse, Čtyřhodinový pracovní týden ukázala spoustě lidem, že je možné uniknout z klasického modelu “dva týdny dovolené ročně”. Stále ji doporučuju přečíst každému, koho zajímá jak se vymanit z kancelářské rutiny a začít pracovat na cestách. Lidi, kteří knihu nečetli, nebo nepochopili o čem to přesně je, ovšem útočí na to, že sám autor je workoholik a ten název je vlastně zavádějící. Souhlasím, je zavádějící. Je takový, aby se ta kniha prodávala. Ale to nic nemění na tom, že v ní jsou principy o tom, jak zefektivnit svůj čas, delegovat nepotřebné věci, rozvíjet byznys. Je to taková bible o tom, jak vyjet ze zajetých kolejí a žít si tak, jak jsme si před pár lety mysleli, že žijí jen rentiéři a synové zbohatlíků. I přes název této bible digitálních nomádů nikdo, koho jsem na cestách potkal, nepracoval 4 hodiny týdně. Většina těch lidí nepracovala ani 40, ale spíš 60-80. Digitální nomádství není o tom pracovat míň.
Když lidem řeknu, že odlítám do Thajska, většině se vybaví palmy, písečné pláže a koktejly. Realita je taková, že za 3 týdny v Thajsku jsem byl v moři jednou. Většinu času jsem se snažil najít coworkingový centrum nebo kavárnu s internetem v Bangkoku a dělat svoji práci. Ano, na Srí Lance jsem často po ránu šel na hoďku-dvě na surf, ale stále se můj režim a režim těch, kteří tam přijeli na dovolenou dost lišil. Chce to trochu vůli být ten mimoň, co celej den sedí u počítače a večer nechodí na party, ale to je daň za to ranní surfování, kterou rád zaplatím. Obecně mám pocit, že čím více času trávím v zahraničí, tím méně cestuju. Je to paradoxní, ale dřív jsem opravdu za týdenní dovolenou viděl víc, než teď při měsíčním pobytu. Trochu mi to připomíná ten fakt, kdy turisti vědí o místě často víc, než místní obyvatelé. Digitální nomádi jsou v tomto blíž místním obyvatelům, než turistům. Ať už z pragmatických důvodů, protože najít si pracovní rytmus při cestování je velmi náročný, ale i protože zůstat déle na jednom místě je několikanásobně levnější, než být stále v pohybu.
Většina lidí které potkáš, jsou na tom stejně jako ty, cestovatelé, turisti, kočovníci. O co víc lidí potkáš, o to kratší trvání ty vztahy mají. Pokud někde nezůstaneš měsíce nebo roky, tak je to neustálý kolotoč lidí. Není jednoduchý si vytvořit nějaký hlubší vztah k lidem, ktere znáš pár dní, maximálně týdnu. K tomu čím déle tohle děláš, tím více ztrácíš i ty vztahy z domova. Někdy se otvírají větší a větší nůžky mezi tebou a lidma, které jsi nechal za sebou. Prostě si prošvih těch pár legendárních kaleb a oni zas nechtěj poslouchat o tvým potápění se žralokama. Samozřejmě záleží, jak moc introvertní nebo extrovertní jsi, ale tenhle styl života dokáže být občas dost osamělý.
Máš s sebou jen to, co se ti vešlo do batohu. Vlastnictví věcí už tě vlastně moc nezajímá. Kromě notebooku/mobilu/foťáku je všechno nahraditelný. Tvůj šatník jsou tři trika, dvoje trenky a kalhoty, víc by se toho do batohu nevešlo. Já chodil dva a půl měsíce v JAR ve dvojech kalhotech, svetru a mikině. Celkem tedy 4 kombinace outfitu, a ranní otázka co si vemu na sebe vyřešena za dvě vteřiny. I pro mě, přes všechny ty minimalistický hesla o důležitosti zážitků, ne věcí, to bylo překvapivě docela náročný. Pro lidi, kteří kladou důraz na svůj zevnějšek, přináší tenhle styl života dost překážek.Kočovnický život prostě není pro každýho. Ačkoliv můj názor je, že pro ty co si ho vybrali, může přinést ohromný příležitosti, ale ne každému to vyhovuje. Ty benefity jsou vykoupený částečnou ztrátou zázemí, vztahů, pevnýho režimu a občasnou nejistotou. Já proto nechci říkat, že jedno je lepší než druhý. Ono to kočovnictví je samozřejmě taky jen fáze a jen velmi málo lidí to dělá opravdu dlouhodobě. Vrací se to zase zpátky k tomu uvědomit si, co je pro mě důležitý, co chci dělat a jak chci žít. Digitální nomádství může a nemusí být ta cesta k tomu cíli. Doufám, že si na mě vzpomeneš, až příště uvidíš tu fotku týpka s noťasem, jak se válí na pláži.Pokud se ti líbil tento článek, určitě koukni i na mega článek shrnující všechno co je na českém internetu o digitálním nomádství. Nazval jsem ho Vše, co jste chtěli vědět o digitálním nomádství
Stačí se mi ozvat pomocí formuláře nebo emailem d.trzil@gmail.com
