Select Page

Jedna zásadní změna v tom bydlení v Praze přece jenom je, lidé tady málo mluví o tom, co je baví.

Na několika večírcích sem se přistihl s neochotou lidí bavit se o podnikání. “Vždyť je přece večer a práci řešíme celý den”, je častá připomínka. Tomuto tvrdýmu rozdělení času na práci a zábavu moc nerozumím. To oddělování toho, co dělám abych mohl dělat to, co chci.

Upřímně , elá ta work-life balance teorie je podle mě trochu bullshit. Uznávám, že mluvím z pozice někoho, kdo nemá rodinu a tyhle věci se s rodinou asi dost mění. Tak ok, pojďme se bavit o něčem jiném co tě zajímá – ranní rutiny, oblíbené knihy, jak se udržuješ v kondici, nové koníčky.. Byl bych šťastný jak blecha dozvědět se více o oblasti, která toho člověka baví, naplňuje. Když o ní moc nevím nevadí, tím líp, jsem zvědavý. Tak ale proč tak často rozhovor končí o vedru a sportovních výsledcích?

V tom byl ten život v Asii diametrálně odlišný. Většina lidí, se kterými jsem trávil čas byli podnikatelé. Lidé, kteří žijí byznysem. Ta skupina lidí, kterou nikdy neomrzí řešit různé byznys modely, pomáhat někomu rozlousknout problémy jeho podnikání, sdílet nejužitečnější informace a triky.

Lidé zapálení do života, to je možná ten správný výraz. Já vlastně taky žádný podnikatel nejsem. Ale co máme všichni společného je touha rozhodovat o svém životě. Udělat si ho takový, jaký chci, ne, jak se stane. Protože ať už byznys nebo rutiny nebo veškeré koníčky co člověk má… Vše jsou to jen prostředky, jak mít ten život co nejlepší. A to mi tady trochu chybí, ten drive za tímhle. Všichni by se chtěli mít lip, ale kdo pro to udělá alespoň to minimum?

Proč marníte svůj čas koukáním na televizi? Jak vám to zlepšuje život? Cítíte se po tom nějak lip?

Já myslím, že spousta lidí je i líná se zamyslet, co je v tom životě pro ně vlastně důležité. Protože ono i to myšlení je práce. Musíte si sednou a říct si, že teď nic jinýho nebudete dělat, jen přemýšlet co chci a proč to chci. A pak si to napsat. Kolikrát jste to slyšeli? A kolikrát doopravdy udělali?

Všechny ty věci jsou vlastně hrozně jednoduchý. Jsou jednoduchý, ale nejsou snadný. V tom je ten zakopaný pes.

Už jste měli ten moment, kdy si uvědomíte, že je potřeba přijmou zodpovědnost, že to všechno závisí opravdu jen na nás? Ta proměna, kdy člověk přestane vidět svět jako místo frustrace, ale místo plné příležitostí. A pak si to stačí jen vzít, vážně, je to takhle jednoduchý. Ale musíte vědět, co si chcete vzít a to není snadný.

Ale pozor, s jídlem roste chuť. Takže pokud se nechcete bavit o tom, jak se mít lip a stihnout toho víc. Pokud nechcete objevovat, co vás opravdu baví, nechcete ztratit pár kamarádů, co to nechápou, nechcete štvát pár lidí povídáním si o svý vášni, tak si tuhle červenou pilulku neberte.

Furt můžete říkat ostatním, jak to nejde, jak to je těžký, vypnout mozek v půl pátý a nadávat na uprchlíky. To je snadný.

Dělat to, co mi někdo řekne je snadný oproti tomu vymyslet, co dělat chci. Zajímat se o to, co ostatní je snadný, oproti tomu najít, co zajímá mě.

Myslím, že ta otázka je jednoduchá. Jak moc snadný život chceš mít ty?